Ruce plné lásky
Scéna jak z katalogu rodičovství: dvě malé holčičky cupitají parkem, táta je vede za ručičky. Idylka. Až na to, že v reálu to není procházka, ale přetahovaná. O rovnováhu. O nervy. O každý klacík na chodníku, o každého holuba, co před námi drze poskakuje.
Nepodrbete se. Nevysmrkáte se. Podolek nezastrčíte. Vlasy si z očí neodhrnete. Orosené čelo neotřete. Jakmile totiž jednu ručičku pustíte, roztomilá holčička nasadí tryskovou rychlost a mizí v dáli.
Nezájem
Snažil jsem se. Fakt. Ukazoval jsem ptáčka, kytičku, mravence. Vysvětloval jak dělá pejsek, jak svět kolem nás funguje. Ale co naplat – jakmile holky zavětří svobodu, jejich zájem o vzdělání okamžitě opadá. Zato vzrůstá nadšení pro tělocvik, konkrétně sprint. Jedna letí vlevo, druhá vpravo – a obě záhadně ohluchly.
Kapitulace
Po měsíci riskantních operací jsem si přiznal porážku a připustil myšlenku, která mě ještě před rokem děsila: pořídíme kšíry. Přesně tu věc, kterou nosí asistenční psi. Aspoň si budu moct dát obě vodítka do jedné ruky a podrbu se na nose, kdy se mi zachce… A zároveň ponechám holkám iluzi svobody.
Zázrak za 700 Kč
A tak se taky stalo. Nejlepší kup ever. Holky jsou spokojené, že je nikdo nedrží, a pečlivě zkoumají svět. Já sice občas horkotěžko rozplétám zauzlované ruce, ale nemůžu si to vynachválit. Všichni jsou spokojení a v bezpečí – a stačilo k tomu jen tak málo.
Další na řadě budou pravděpodobně chrániče a helmy. A reflexní vesty. A GPS.
