Žehlení jako relax
Když jsme se s Pájou prohodili a já šel na rodičák se Samíkem, žehlení byla moje oblíbená domácí práce. Připadalo mi, že energii spíš doplňuje, než bere. Člověk v podstatě jenom tupě přejížděl žehličkou sem a tam (převážně) přes plínku, čichal voňavou páru a koukal u toho na nějaký film nebo jiný pořad (toho času u nás letělo Na lovu).
Pak zbývalo jen poskládat plínku do úhledného obdélníčku, což si moje obsedantně-kompulzivní část osobnosti zvlášť užívala, a bylo hotovo. Já jsem vykázal neoddiskutovatelnou činnost, získal ocenění za pracovitost, a ještě si vlastně odpočinul. Ale ruku na srdce, ono strávit dvakrát týdně hodinu a půl žehlením není zas tak moc. A to jsem měl brzo poznat na vlastní kůži.
Přípravy na druhé (a třetí)
Aby bylo jasno, normálně se u nás žehlí vesměs jenom košile. Oběma nám to připadá jako zbytečná práce, když se oblečení na těle stejně hnedka zvalchuje, jako by žehličku nikdy nevidělo. Proto jsem postupem času, jak nám Samík vyrůstal, pověsil kariéru profesionálního žehliče na hřebík. Ale jen dočasně.
Holky už začaly hlásit svůj blížící se příchod na svět vytrvalým kopáním do stěn svého dočasného obydlí a i já jsem uznal, že bychom se na ně měli začít chystat. To obnášelo vyvaření a vyžehlení všech dostupných látkových plen, aby novorozená miminka měla do čeho blinkat.
S hlavou plnou vzpomínek na příjemně prožehlené večery jsem oprášil své žehlicí gryfy a dal se do práce. Byla to celkem fuška, vyšel jsem totiž ze cviku a plínek byla vážně pořádná hromada. Ale nakonec jsem nápor bavlněných protivníků přemohl, a než přišla dvojčátka na svět, byl jsem připravený. Nebo jsem si to aspoň myslel.
Tvrdé vystřízlivění
S velkou slávou jsme si přivezli holčičky z porodnice a snažili se najet na podobný režim jako se Samíkem. Obě holky ale měly poměrně velký apetit a zároveň problém udržet mléko uvnitř. Otázka nebyla, JESTLI se poblijou, otázka byla, KOHO tentokrát poblijou. Ale odříhnout je potřeba a my s Pájou nemáme nekonečno čistých svršků, spotřeba „ochranných“ látkových plínek tedy byla hned od začátku značná.
I kdybych žehlil jen pro jednu z holek, bylo by to mnohem náročnější než u Samíka. Navíc jsem si uvědomil, že jsem ve svých plánech na příjemné a poklidné žehlicí večery zapomněl na jednu důležitou věc. Slovy klasika Járy Cimrmana: „Krát dvě to mělo bejt!“
To dám!
První týdny jsem prožehlil snad víc hodin než za celého Samíka dohromady. Víkendové požehleníčko se proměnilo v téměř každodenní galeje. Plínky pod náporem mléka jen lítaly (do koše na prádlo) a taky čistých overálků pořád ubývalo; ve finále jsem komplet prožehlil každý druhý večer (někdy i každý první). Ale říkal jsem si, že to musím vydržet aspoň do konce šestinedělí. To jsou totiž miminka ještě hodně zranitelná a je fajn prohnat všechny breberky na oblečení parním očistcem, než je pustíme k dítěti.
Ač se to zdálo nemožné, situace na plenkovém poli se pozvolna dál zhoršovala. Holky byly pohyblivější a obsah žaludku z nich lítal ještě snáz. Když k tomu připočítám 2× krmení každé tři hodiny, 2× přebalování každou chvíli a 2× neustálé houpání, nošení, hraní a konejšení, moc času na život nám nezbývalo. V tu dobu jsem byl fakt rád, že si Pája nechala na šestinedělí volno a jsme na to dva. Ale žehlení nade mnou viselo jako Damoklův meč, který mě škodolibě okrádá o vzácnou večerní příležitost k odpočinku.
Ne, nedám
Jakmile padlo holkám šestinedělí, oznámil jsem Páje, že svůj žehlicí boj s větrnými mlýny vzdávám a vyvěšuju bílou plínu. Kupodivu nehnula ani brvou, jen mi řekla: „Dobře, to se nezblázní. Udělej si to tak, abys to v klidu zvládal.“ Zrovna začala zase pracovat a asi měla pocit, že vyhrála tu snazší variantu, a bylo jí mě líto.
Od té doby žehlím jenom průšvihy. Jsem za to rád, protože dvojčátka rostou a nárokují si čím dál víc pozornosti. Radši se budu věnovat jim a Samíkovi než řešit nekonečný příval prádla. Moje radost ze sebelíp nažehlené a sebepečlivěji poskládané plíny se totiž zdaleka nevyrovná nadšení dětí, když mají tátu jen pro sebe.
0 komentáøù