Jak jsem se stal blogerem

Znáte to, jste na rodičovské se skoro‑tříleťákem a půlročními dvojčaty a přemýšlíte, co s volným časem… Tak začnete psát blog. Nebo to bylo jinak?
Jak jsem se stal blogerem

Blog jako externí paměť

Důvod vzniku blogu byl velice poetický. Jednoho dne za mnou přišla žena a pověřila mě, abych vymyslel projekt, pro který by mohla postavit web. Tak jsem nažhavil mozkové závity – a na nic smysluplného jsem nepřišel.

A pár dní nato ode mě Pája chtěla nějaké info z minulosti dětí, které jsem si samozřejmě nepamatoval. Využívaje plný potenciál hyperboly jsem poznamenal, že bych potřeboval deníček. Pája se toho chytla a oznámila mi, že si chci psát blog.

Aby bylo jasno, já psát neumím. Ale moje žena naštěstí jo. Dokonce nás svým psaním živí, takže převést moje myšlenky do čitelné podoby je pro ni jednohubka. Ale prý tam nechá i nějaké nedokonalosti, aby to bylo autentičtější. Kdyby to předělala komplet, tak se se svým blogerstvím můžu zařadit po bok instagramových modelek a vojáků z Call of Duty. A to nechci. Takže myšlenky, zážitky, zkušenosti i tipy – všechno je originál. Páji zásah způsobuje jedinou změnu: dá se to číst.

Třeba to někomu pomůže

Ze začátku jsem byl proti. Kde na to mám jako brát čas? Co bych tam měl psát? A kdo by něco takového četl? Vždyť na mně přece není nic zajímavého.

No… nic. Objektivně vzato. Ale zamyslete se. Kolik znáte chlapů na rodičovské? Pár jich asi bude. A co těch, kteří jsou na rodičovské s dvojčaty? Tam už si nejsem tak jistý (a pokud takového v okolí přece jen máte, moc rád kolegu poznám). A mít na starosti dvojčata plus ještě o dva roky staršího bráchu je zas o level výš. Proto si myslím, že pokud mají někoho potkat všechny myslitelné trable s dětmi, budu to já. A já vám o nich napíšu, abyste se jim mohli zdaleka vyhnout.

Samozřejmě, každý člověk je jiný, a o malých dětech to platí dvojnásob. Ale třeba si z toho přece jen něco použitelného vyfiltrujete.

Největší přínos může blog mít pro novopečené táty. Ti totiž nemají devítiměsíční hormonální přípravu jako mámy a pak jsou v šoku, když je najednou dítě na světě. Bojí se ho chovat, vyhýbají se přímému kontaktu, nevěří si, panikaří. A nechápou, co se děje s jejich partnerkami, proč jsou jiné než dřív.

Přesně tyhle tatínky můžu uklidnit – všichni jsme si tím prošli, nejste v tom sami. Tak zatněte zuby, zaberte a brzy bude líp.

A užiteční budeme i pro rodiče multipacků. Pája nedávno řešila nějaké další dvojčecí byrokratické otázky, a ačkoli žhavila Google doběla, nedopátrala se jasných odpovědí. Ty zajistilo až několik telefonátů na příslušné úřady. Pak ji napadlo, že by bylo fajn ty odpovědi zařadit do našeho publikačního plánu, aby ostatní rodiče nemuseli trpět ve frontě na telefonickou radu úřadu. Takže nakonec sem i ona občas něco napíše.

Jak to číst a neztratit se

Jak už jsem psal, moje paměť už není, co bývala. (No… vlastně je. Přesně tak mizerná, jako byla vždycky. Ale pro účely fráze – budiž.) Příběhy proto nejdou chronologicky, ale píšu je dost na přeskáčku. Jak ke mně myšlenky a vzpomínky přicházejí, tak je i posílám dál. Každý článek proto berte jako samostatnou jednotku a časové ukotvení hledejte přímo v něm.

A ta nejdůležitější věc – moje články neberte smrtelně vážně. Většina je značně štrejchlá nadsázkou.

Názory jsou vítány

Na rozdíl od manželky jsem tvor extrovertní, rád si popovídám s kýmkoli. Stejně tak mě těší, když můžu s něčím pomoct nebo poskytnout nezávislé druhé oko k nahlédnutí na problém z jiné perspektivy. Proto dávám ke článkům i možnost komentářů a budu opravdu rád, když mi napíše i někdo jiný než spam. 😊

Táta na třetí

Jsem Honza, táta na plný úvazek. Píšu pro vás tragikomické storky ze života se třemi dětmi a navrch rád přihodím i tipy (nejen) pro rodiče dvojčátek.

Zveřejněno 07. Dub 2024

Může vás taky zajímat…

Jak jsem rezignoval na žehlení

Jak jsem rezignoval na žehlení

Žehlíte? Já už jenom průšvihy. Ale cesta k tomuhle přesvědčení byla dlouhá, klikatá a vydlážděná hromadou vyžehlených a do úhledných čtverečků poskládaných bavlněných plínek.

Houpóza

Houpóza

Tento druh psychického onemocnění se projevuje nutkavou potřebou houpavého pohybu a postihuje převážně čerstvé rodiče. První krok k vyléčení je vždy přiznání: „Jsem Honza a jsem chorobný houpač.“

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *