Houpóza

Zákeřná choroba s plíživým nástupem

Houpóza je neinvazivní onemocnění, kterého si zpočátku ani nevšimnete. Třeba já jsem se nakazil zhruba před třemi lety, když se nám narodil Samík, ale příznaků si všimla až manželka o pár měsíců později. Nemoc fyzicky nebolí v žádném stádiu a má spíš sociální dopady, jako jsou nechápavé pohledy okolí, v těžších případech dokonce až okázalé ťukání na čelo a otázka „Jsi normální?“ vepsaná v obličeji konverzačního partnera. Nebo rovnou vyřčená.

První fáze: Houpu dítě

V první fázi pociťujete jen takové nepatrné nutkání vzít nemluvně a pohoupat ho – ať už v náručí, nebo třeba v houpátku. Ječící dítě během houpání většinou ztichne, protože se v něčem (zdravím Páju) houpalo prakticky celý svůj dosavadní život. Váš mozek tak najede na systém řev -> pohoupat -> ticho a uloží si ho jako výchozí řešení hlučícího problému.

Pokud si musíte vybrat mezi houpózou (pohoupete, dítě zmlkne) a Chocholouškem (nehoupete, dítě řve dál), určitě volte houpózu.

Druhá fáze: Houpu dítě, kdykoli můžu

Po jisté době však (ne)zjistíte, že začínáte miminko houpat bezděčně, a to nejen když pláče, ale prakticky pokaždé, kdy s ním přijdete do styku. Houpete při krmení (odliv a příliv mléka v lahvi způsobuje střídání tsunami a vzduchové kapsle, což děti moc nekvitují), houpete při hraní (často si tak prohlédnete mléko, které miminko zvládlo vypít během tsunami), dva tři hupy zvládnete i během přenášení dítka do metr vzdáleného hnízdečka, kdy samotný let trvá jen pár vteřin.

Udělejte si čárku pokaždé, když se přistihnete při houpání. 20 a více čárek za den značí druhou fázi choroby.

Třetí fáze: Houpu cokoli, včetně sebe

Ve třetí fázi houpání přechází v totální závislost. A přesně tady se zrovna nacházím já. Byl jsem třeba přistižen, jak sedím v obýváku a houpu prázdné vajíčko (ne kraslici, ale miminkovskou sedačku do auta). V supermarketu jsem se sám opakovaně načapal, jak stojím před pultem s lahůdkami a houpu košík. Nejhorší jsou ale fronty a čekárny. Žádné rozptýlení, kde nic, tu nic, dokonce i mobil je na ně krátký – dokážu se pohodlně houpat i při čtení fakt zajímavého článku. A světlo na konci tunelu nikde.

Snažte se vyhýbat poště, obchodům, zastávkám MHD, zkrátka všem místům, kde jsou fronty nebo dlouhé čekačky. Stejně to nepomůže, ale nemoc aspoň nebude tak vidět.

Není to fér. V jednu chvíli jsem byl už skoro vyléčený, když Samík houpání odrostl a okolí si začalo mé houpózy ve třetím stádiu všímat. A pak přišly holky, denní dávka houpání je dvojnásobná a šance na vyléčení téměř nulová. No nic, tak to zkusím za pár let. Snad mi ostatní do té doby budou držet místo mezi mentálně neporušenými jedinci. A nebo si prostě zvyknou.

Léčba

Pokud houpózou už trpíte a chcete se vyléčit, určitě si nepořizujte další dítě (a už vůbec ne dvojčata). Nejúčinnější léčebnou metodou je totiž tvrdý detox. Aby fungoval, musíte si počkat na dobu, kdy vaše děti přestanou mít nárok na jakékoli houpání a spíš vás při podobném pokusu důkladně zpraží. Puberta je značka ideál, ale jde to i dřív.

Až ta doba nastane, zbavte se všech houpátek, vaků, kolíbek a dalšího materiálu, který by vašemu mozku (byť jen vzdáleně) mohl připomínat houpací éru. A pak se pekelně soustřeďte, každou minutu každého dne. Zakázáno je nejen rytmické přenášení váhy z jedné nohy na druhou nebo pohupování čímkoli v ruce, ale i houpavé pohyby chodidel při večerním sledování seriálu nebo relaxační houpání na křesle u PC. (Drtivá většina kancelářských židlí má naštěstí čudl na deaktivaci pohodlíčka.)

Když se přistihnete při houpání, můžete se štípnout do ruky nebo třeba udělat deset kliků, tam by aspoň byl nějaký pozitivní dopad na vaše zdraví (i když takový šokový obojek s ovládáním v ruce škodolibého partnera by asi fungoval líp).

Úplné vyléčení a riziko recidivy

Tvrdá disciplína a neustálé sebeovládání ale přinesou ovoce. Možná. Za pár let. Ale když se zadaří, budete stát zase pevně na nohou a nic už vás neporazí. Leda snad… „Tati, budeš dědeček.“