Za okénkem se skrývá překvapení
Nepříjemná situace. Půlroční dvojčátka nemocná, já statečný otec na rodičáku, v kapse žádanka na odběr. Představa byla jasná: pích, pích, trocha řevu a za čtvrt hodiny jsme venku. Realita? Hodinečka, jen to hvízdlo.
Ticho
Už při zazvonění jsem tušil, že to nebude jen tak – začala se zvedat roletka u okénka, které vypadalo jak z jídelny na základce. Za ním čtyři ženy, co mě zcela bez hnutí pozorovaly. Já, extrovert ve stavu jemného trapna, už to ticho nevydržel a řekl: „Dobrý den, jsem tu správně na odběru?“ Nic. „Ehm, mám přijít jindy?“ Po chvilce jedna z nich konečně procitla a řekla, ať jdu dál.
Tatínek na vlastní pěst
Vcházím dovnitř, kočár škrábe futra, ale přece projdu. Ještě jednou pozdravím, vedoucí se nenápadně otočí ke zbytku zkoprnělé posádky, jako by chtěla naznačit, že fakt nejsme ve výloze. Pomohlo to. Druhá nejotrlejší přistupuje a ptá se: „Tatínek je tu s dvojčátky takhle úplně sám?“
Ach ano. Mluvit o otci, ne s ním – to už znám. Tak jen suše odpovídám: „Když maminka pracuje, tak nikdo jiný nezbyl.“ To je ale teprve začátek. Zvědavé pohledy, špitání. „Jsem s nimi doma na rodičáku,“ dodám. Reakce? Padlé brady a nevěřícné pohledy. Jenže najednou máme téma.
Malé zpovědní okénko
Začaly opatrně. „A to vám to jako nevadí?“ Zmátlo mě to. Co přesně? Krev? Děti? Nebo fakt, že se doma nevyskytuje taťka s novinami, ale taťka s kaší?
„A nejste z toho doma trochu zblázněnej?“ No, některé dny určitě. Ale rozhodně ne víc než kdokoli jiný v téhle ordinaci.
„A vy fakt vaříte? A perete? A uklízíte?“ Při těhlech otázkách jsem si už přestával být jistý, jestli se stále bavíme o domácnosti, nebo jsem na pracovním pohovoru.
„A máte na to nervy?“ Ne. Ale mám tři děti. Nějak to jít musí.
Odpovídám, čas letí. Během výslechu jsme nějak stihli odebrat krev. Holky byly statečné. Já taky. Aspoň navenek. Pak jsem je oblékl, usadil, pohladil. Poděkoval a rozloučil se.
Z ordinace jsme odcházeli o zkušenost bohatší – ony o novou historku, já o orosené čelo a pocit, že to celé vlastně proběhlo docela hezky.
Tatínci existují
Cestou domů přemýšlím, proč to vlastně vzbudilo takové pozdvižení. Některé věci jsou asi pořád ještě pro někoho trochu neobvyklé. Ale čím víc příslušníků druhu „táta domácí“ bude, tím méně padlých brad budu muset sbírat.
