Blog jako externí paměť
Důvod vzniku blogu byl velice poetický. Jednoho dne za mnou přišla žena a pověřila mě, abych vymyslel projekt, pro který by mohla postavit web. Tak jsem nažhavil mozkové závity – a na nic smysluplného jsem nepřišel.
A pár dní nato ode mě Pája chtěla nějaké info z minulosti dětí, které jsem si samozřejmě nepamatoval. Využívaje plný potenciál hyperboly jsem poznamenal, že bych potřeboval deníček. Pája se toho chytla a oznámila mi, že si chci psát blog.
Aby bylo jasno, já psát neumím. Moje žena by mi sice mohla texty ladit (což udělala s prvními třemi články), ale prý by pak nebyly úplně moje. Abych se se svým blogerstvím nemusel zařadit po bok instagramových modelek a vojáků z Call of Duty, vycvičila mi AI asistenta, který mi s psaním pomáhá. Občas je to boj, ale nakonec se vždycky nějak domluvíme. A myšlenky, zážitky, zkušenosti i tipy – všechno je originál.
Třeba to někomu pomůže
Ze začátku jsem byl proti. Kde na to mám jako brát čas? Co bych tam měl psát? A kdo by něco takového četl? Vždyť na mně přece není nic zajímavého.
No… nic. Objektivně vzato. Ale zamyslete se. Kolik znáte chlapů na rodičovské? Pár jich asi bude. A co těch, kteří jsou na rodičovské s dvojčaty? Tam už si nejsem tak jistý (a pokud takového v okolí přece jen máte, moc rád kolegu poznám). A mít na starosti dvojčata plus ještě o dva roky staršího bráchu je zas o level výš. Proto si myslím, že pokud mají někoho potkat všechny myslitelné trable s dětmi, budu to já. A já vám o nich napíšu, abyste se jim mohli zdaleka vyhnout.
Samozřejmě, každý člověk je jiný, a o malých dětech to platí dvojnásob. Ale třeba si z toho přece jen něco použitelného vyfiltrujete.
Největší přínos může blog mít pro novopečené táty. Ti totiž nemají devítiměsíční hormonální přípravu jako mámy a pak jsou v šoku, když je najednou dítě na světě. Bojí se ho chovat, vyhýbají se přímému kontaktu, nevěří si, panikaří. A nechápou, co se děje s jejich partnerkami, proč jsou jiné než dřív.
Přesně tyhle tatínky můžu uklidnit – všichni jsme si tím prošli, nejste v tom sami. Tak zatněte zuby, zaberte a brzy bude líp.
A užiteční budeme i pro rodiče multipacků. Pája nedávno řešila nějaké další dvojčecí byrokratické otázky, a ačkoli žhavila Google doběla, nedopátrala se jasných odpovědí. Ty zajistilo až několik telefonátů na příslušné úřady. Pak ji napadlo, že by bylo fajn ty odpovědi zařadit do našeho publikačního plánu, aby ostatní rodiče nemuseli trpět ve frontě na telefonickou radu úřadu. Takže nakonec sem i ona občas něco napíše.
Jak to číst a neztratit se
Jak už jsem psal, moje paměť už není, co bývala. (No… vlastně je. Přesně tak mizerná, jako byla vždycky. Ale pro účely fráze – budiž.) Příběhy proto nejdou chronologicky, ale píšu je dost napřeskáčku. Jak ke mně myšlenky a vzpomínky přicházejí, tak je i posílám dál. Každý článek proto berte jako samostatnou jednotku a časové ukotvení hledejte přímo v něm.
A ta nejdůležitější věc – moje články neberte smrtelně vážně. Většina je značně štrejchlá nadsázkou.
Názory jsou vítány
Na rozdíl od manželky jsem tvor extrovertní, rád si popovídám s kýmkoli. Stejně tak mě těší, když můžu s něčím pomoct nebo poskytnout nezávislé druhé oko k nahlédnutí na problém z jiné perspektivy. Proto dávám ke článkům i možnost komentářů a budu opravdu rád, když mi napíše i někdo jiný než spam. ?
